Minitábor Kotvy

16.12.2009 19:37

 

(Povídání o tom, jak jsme ničili nervy chatařům a táborníkům na Hracholuskách)

 Autentický zápis o prvním svérázném táboře Kotvy osiřelé po nečekané smrti kapitána Baltíka…

 

 

3. den měsíce hromu l.p. 1972

 

I. Scházíme se

 

Tohoto dne v 11 hodin a 11 minut měli přijet do Pňovan všichni členové našeho oddílu, kteří se chtěli a hlavně mohli zúčastnit našeho dobrodružství na Hracholuské přehradě, hlavně akce „Šípková Růženka“, což není nic jiného než přepad tábora 92. oddílu, tedy našich sousedů na klubovně.

Já jsem na Hracholuskách byl už od soboty, a tak jsem šel klukům naproti k vlaku. První, koho jsem potkal, byl Jerry, který na nádraží přijel na kole. Po kratší výměně názorů jsme zjistili, že se k nám něco blíží. Jelo to po kolejích, a tak jsme to odhadli na vlak. A měli jsme jako vždy pravdu. To se potvrdilo, když se z tohoto podivného tělesa vykutálely postavičky Tichošlápka, Baziliška a Mandarínka, které byly sotva vidět pod obrovskými ranci a kusy dřev nazývanými pádly. Neviděli jsme ale Kamínka, Jacka a Honzu. Jerry nám řekl, že Jack a Honza přijedou až ve středu, ale o Kamínkovi nevěděl nic.

 

Nádraží se pomalu vyprazdňovalo, avšak Kamínek pořád nikde. Když jsme došli k závěru, že tímto vlakem nepřijel, začali jsme diskutovat o tom, co se mu stalo. Některé nápady byly opravdu velmi pravděpodobné – například: Kamínek zaspal, Kamínek zapomněl nastoupit nebo na Jižním[1] nastoupil do jiného vlaku a podobně. Za chvíli mne napadlo, že bych Kamínkovi mohl zatelefonovat. Šel jsem do nádražní kanceláře a zeptal se, jestli bych si mohl zavolat do Plzně. Ovšem než jsem se k telefonu dostal, prodělal jsem přibližně desetiminutovou rozmluvu s pokladní na téma „Po jakém telefonu chceš volat“.[2] Nakonec jsme se domluvili, že budu volat po státním, protože po drážním bych se dovolal tak nanejvýš na Jižní a tam by z nádraží museli ke Kamínkovi někoho poslat, ale to by prý neudělali (to vše jsem se dozvěděl od té pokladní).

Pak mě konečně pustila do vedlejší místnosti, kde mi ten zázrak dvacátého století ukázala. Byl to krásný lesklý černě lakovaný telefon na kličku. Utěšila mne tím, že tam nějaký pán čeká už více než půl hodiny a řekla mi, abych si posloužil. Zatočil jsem kličkou a oznámil slečně v ústředně, kam chci volat. Dlouhé čekání jsem si krátil společně s tím pánem nadáváním na telefonní spojení a častým voláním ústředny s otázkou: „Co je s tou Plzní, případně Tachovem?“ (to když volal ten pán). Tím jsme telefonistku vydeptali k šílenému tempu a již za hodinu a půl jsem mluvil s Kamínkem. Dozvěděl jsem se, že Kamínkovi dopadlo špatně vysvědčení a že nesmí jet…

Když ten milý pán viděl můj úspěch, zbledl závistí a ještě jednou volal ústřednu. Dozvěděl se, že do Tachova se tak hned nedovolá a počkal, až zaplatím. Platil jsem 1,90 Kč, to asi za to čekání, a pak jsme opustili nádražní budovu, protože toho pána asi nebaví nadávat o samotě.

Oznámil jsem výsledek svého snažení klukům a dohodli jsme se, že Mandarínek půjde s Jerrym a Tichošlápek a Bazilišek se mnou. Sraz jsme si dali přesně podle akce „Ústí nad Labem“, tedy zítra v 9:00 hodin v ústí Úteráku.

Naše skupina uchopivše loď s ranci se vydala po velmi neschůdné stezce k řece Mži. Po čtvrthodinové cestě plné nebezpečí a nástrah jsme dorazili k řece. Spustivše na vodu loď podivnou[3], jejíž majitelé Tichošlápek a Bazilišek do ní hrdě nasedli, vyjela naše flotila skládající se ze dvou lodí k naší chatě. Pod Bezdružickým mostem mi Tichásek oznámil hrdým hlasem, že do jeho lodi teče, a s Baziliškovou pomocí zvýšil rychlost plavby na dvojnásobnou rychlost, aby se potopili co nejblíže naší chaty.

Pokračování příště