Minitábor Kotvy
(Povídání o tom, jak jsme ničili nervy chatařům a táborníkům na Hracholuskách)
Autentický zápis o prvním svérázném táboře Kotvy osiřelé po nečekané smrti kapitána Baltíka…
|
4. den měsíce hromu l.p. 1972
IV. Dopolední koupání
Ráno jsme vstávali v sedm hodin, a tak jsme již ve čtvrt na osm byli na cestě do Butova, kde jsme nakupovali. Tichošlápek si tam koupil tatranku, rohlík a šuměnky[1]. Pak jsme se vrátili k lodím a tam jsem zjistil, že fouká silný vítr směrem k naší chatě, a tak jsem se rozhodl, že pojedu na plachtu. Tichásek a Bazilišek na mne nečekali a hned vyjeli. Já jsem připevnil plachtu a vyplul za nimi. Byli už dost daleko, ale díky silnému větru se naše vzdálenost rychle zmenšovala. |
 |
Najednou jsem ale Racky neviděl. Jenom mezi vlnami se tu a tam ukázala Ticháskova nebo Baziliškova hlava. Nejdříve jsem si myslel, že se jejich loď potopila, ale když jsem přijel blíž, spatřil jsem mezi vlnami i bílé nic – Ticháskovu převrácenou loď. Připlul jsem trosečníkům na pomoc a ze své lodi vylovil jejich pádla. Když byli oba i s lodí na břehu, ukázal Tichošlápek svou tatranku, rohlík a šuměnky. Z pytlíku šuměnek mu zbyla jen jakási nabobtnalá hmota. Také jsem se dozvěděl, proč se potopili. Měli totiž v lodi hodně vody, a jak si Bazilišek přesedl, voda se přelila a Tichásek ani Bazilišek nemohli koupeli zabránit.
Vyždímali jsme všechny mokré věci a znovu vypluli. K naší chatě jsme dopluli už bez nehody a hned se začali chystat na cestu k Jerrymu.
Vypluli jsme dost pozdě, až ve tři čtvrti na deset. Cestou Tichásek a Bazilišek několikrát vylévali loď a já jsem občas plul na plachtu, takže k Jerrymu jsme dojeli až ve čtvrt na dvanáct. Uviděli jsme tam přírodní úkaz, který je velmi vzácný: Jerry spravoval loď. Dělal to tak, že na poškozená místa naplácal jakousi bílou hmotu, na ni položil záplatu a to vše znovu přetřel. Když skoro celou loď zničil a zaplácal, odebral se do chaty řka: „To se musí nechat zaschnout.“ Pak jsme se naobědvali a vypluli na Úterák, abychom objevili tábor 92. oddílu, který jsme chtěli později přepadnout. Na Úterském potoce jsme přistáli ve čtvrt na dvě. Přivázali jsme lodě, nechali Mandarínka na stráži a vydali se na výzvědy.
V. Výzvědy
K táboru, který jsme viděli už za plavby, jsme se chtěli připlížit zezadu a pozorovat nějakou dobu život v něm. Při přebíhání cesty, která vedla k táboru, jsme zahlédli Velíška. To nám bylo divné, protože Baby[1] se s Velíškem nesnese. Toho jsme si ale za chvíli už nevšímali a obešli tábor obloukem. V lese nad táborem jsme se rozdělili na dvě skupiny. Já jsem šel s Tichošlápkem a Jerry s Baziliškem. Nad táborem byly dvě skály, a tak se každá skupina plížila k jedné.
Po chvíli nás to přestalo bavit a šli jsme za druhou skálu za Jerrym. Tam ale nikdo nebyl. Prohledali jsme okolí, a když jsme Jerryho nenašli, vrátili jsme se k lodím.
Za nějakou dobu se tam objevil Jerry a oznámil nám,
že Dvaadevadesátka netáboří v tomto táboře, ale že má tábor kus dál proti
proudu Úteráku. Vydali jsme se tam jakoby na přátelskou návštěvu.
V táboře panoval „klid a pořádek“. Účastníci
tábora různě pobíhali po táboře i okolí s nabitými vzduchovkami a ozývaly
se různé výkřiky jako „Ruce vzhůru, nebo střelím“, „Jsem Hans Closs!“, „Vzdej
se!“ a tak podobně. Všichni jsme si svorně pomysleli, že Baby je opravdu
chudák, ale to už jsme byli vyhazováni jedním pomocným vedoucím. Naštěstí se do
toho ale vložila Trpaslík a pozvala nás na čaj. Přitom jsme se dozvěděli, že
Baby jela pro vodu. Vydali jsme se na obhlídku okolí tábora a přitom jsme
potkali Baby. Vezla na dvoukoláku několik kanistrů s vodou. Pomohli jsme
jí a ona si pořád pochvalovala, jací jsme hodní chlapci, a říkala, že by
s námi hned jela na tábor,
[1] Za dob totality jediné „ochucovadlo“ do vody – po rozpuštění vznikala jakási primitivní limonáda. Výhodou Šuměnek bylo, že při navlhnutí silně pěnily, což bylo skvělou zábavou při nasypání tohoto prášku do úst…