O Hvězdičce, Togovi a nových knihách Modré hvězdy

24.02.2010 18:19

 

Modrá hvězda – skautský oddíl kdesi na severu Čech. Jeden z mnoha, ale přesto výjimečný. Děti z Modré hvězdy, jejich příhody a hledání cesty životem se totiž staly předlohou pro řadu románů. Napsal je vůdce oddílu, Mirko Juna – Miky pro široký okruh čtenářů, nejen skautů a nejen dětí. O první knížce, „Tábor pod Modrou hvězdou“, bylo psáno v Bobří stopě č. 41 v dubnu 2003. Od té doby už uplynulo několik let a knížka, která byla tehdy rozebraná během čtyř měsíců, se nedá sehnat ani na internetu... Ale autor pracoval na dalších a v těchto dnech příhody Modré hvězdy tvoří už pět ucelených svazků. Trochu upravený první román vychází znova a jako úvodní nás seznamuje s Modrou hvězdou, jejím tábořením a jejími členy. V dalších čtyřech knížkách sledujeme život statečné dívky Hvězdičky a jejího obdivuhodného kamaráda Toga, kterého známe už z první knihy. Děj už se netýká tolik skautingu, ale myšlení a postoje hlavních hrdinů nám stále připomínají, že skauting mají natrvalo v srdci.

Příběhy se odvíjejí v oddíle, na výpravách, doma i ve škole, mezi dobrými i problematickými dětmi, jaké můžeme denně vidět kolem sebe. Po dlouhé době přináší literatura pravdivý obraz dnešních dětí. Konečně knihy, které na našem trhu chyběly už dvě desítky let. Skuteční hrdinové se skutečnými příběhy. Však také jsou inspirovány žijícími osobami a skutečnými příhodami... A přitom můžeme stále pozorovat skautské svědomí, odpovědnost za své činy, ohleduplnost k druhým a dětské chápání správných postojů, nebo i chybných cest, které mohou někdy končit až tragicky.

Jako dlouholetý skautský vůdce jsem i já v tomto příběhu nacházel svoji Hvězdičku, Toga, Píšťalku, Dakotu, včetně záporné Katrin. Ano, takové jsou dnešní děti se svými dobrými i horšími vlastnostmi, i my, dospělí, kteří zasahujeme do jejich života. Ta popsaná cesta životem, kterou si děti musejí najít a vyřešit i s těžkostmi kolem, to je strhující příběh, jehož četba se jen velice těžko přerušuje. Mně osobně Mikyho knihy dodaly hodně optimismu a síly pro další vedení oddílu, za což mu patří neskonalý dík. A proto bych rád tímto rozhovorem přiblížil autora i jeho dílo:

Co tě vedlo k myšlence napsat knihy o Modré hvězdě? To je jednoduché. Mne knížky provázejí od dětství. Pročetl jsem toho hodně a hodně knih mám, takže stále sleduji literaturu pro děti. Mne ovlivnil především Foglar, protože tam jsem si našel kluky stejné, jako jsem byl, nebo chtěl být já. Ale už dlouho těžce nesu, že dnes pro děti neseženete normální příběh, se kterým by se mohly ztotožnit a zamilovat si hrdiny takové, kteří by mohli žít s nimi. Vždyť už dvě desetiletí se dětem předkládají (hlavně z komerčních důvodů) jenom čarodějové, draci a podobné nesmysly. Nemám tolik proti fantasy, ale vydávat pouze tuto tématiku, mi přijde hodně zavádějící. Vždyť dětem dnes už nic jiného nenabízíme, pominu-li ještě nějaký překladový balast, kde se děti jmenují tak nečesky - Flippi, Tilda, Ráchel. A tituly „Šíleně ulítlí puberťáci“, nebo „Dóóóst dobrý mejdlo“... hovoří také za sebe. To byl asi ten hlavní motiv...

A ten druhý důvod?

Asi to, že jsem většinu života věnoval oddílu. Bylo to čtyřicet let, během nichž jsme nachodili tisíce kilometrů, popsali spousty kronik a natočili desítky filmů. Já sám jsem vedl sedmdesát dva táborů a to je tolik zážitků, že by to vydalo i na další knihy. Chtěl jsem hlavně ukázat, že mezi českou mládeží se i dnes ještě najdou děti, které klidně vymění komerci a módnost za čistý vztah k přírodě a ke kamarádům, k tábornictví a ještě nejsou líné. Bohužel jich je málo... Právě ty se z dnešní populace vymykají a mne moc těší, že Admiralita 91. oddílu vodních skautů KOTVA Plzeň a oddílový časopis Peřej se snaží této skupině pomáhat.

Ale vraťme se ke knihám. Takže to jsou osudy dětí z Tvého oddílu Modrá hvězda. Do jaké míry se jedná o skutečné události a osoby?

Ve všech těch knihách je množství situací, postav a příběhů. Je pochopitelné, že některé příhody a vztahy jsou smyšlené, ale velká většina těch příběhů se stala. Ať už v našem oddílu, nebo jsem je prožil třeba v dětství i já sám. Ty postavy a jejich osudy se musí dát do logických souvislostí, aby knihy měly napětí i oddechová místa a aby vždycky dosáhly určitého řešení.

Můžeš být konkrétnější? Tak třeba ta scéna, kdy Píšťalka zachraňuje chlapečka, který byl sražen pod splav – to je můj zážitek z doby, kdy jsem se sotva sám naučil plavat a tato situace se přihodila. I reakce jeho tatínka je popsána tak, jak se stala. Sám jsem třeba prožil tu velkou noční hru na Hamštejně, kdy nás tam bojovalo na čtyři stovky účastníků. Celkem věrně jsou popsána místa a vím, že některé oddíly navštěvovaly podle mé první knížky třeba tu podzemní chodbu, o níž jsem psal. Pravdivost příběhů z Modré hvězdy také oceňují moji čtenáři – v knihách totiž nenajdete nic nelogického, nebo neskutečného. Právě proto, že tyto příhody mají skutečný základ. I když jsou přisouzeny třeba jiným osobám.

 

 Ty hlavní postavy jsou tedy také skutečné?

Já jsem si zpočátku zkoušel postavy sám vytvořit, ale připadaly mi neživotné. Až když jsem jim dal jména a na ilustracích i podobu skutečných dětí, s nimiž jsem pracoval, psalo se mi docela jinak. Jako by stály vedle mne. Dovedl jsem si představit, jak by třeba zareagovaly slovně, nebo obličejem v určitých situacích.

Třeba Hvězdička už byla rozepsaná a nějak to nešlo a nešlo. Po čase jsem poznal jednu dívku, která mohla být tím vzorem, nabídl jsem jí členství v Modré hvězdě a skautské jméno dostala podle zatím nekonkrétní hrdinky... A brzy se dostala na jedno z předních míst v knihách, přestože její činnost byla někdy zajímavě rozporuplná.

Podle Hvězdičky je vytvořena i Dája, ale jako věkově mladší, tedy ještě nezasažená tím, čím prochází skutečná Hvězdička v poslední knize. Pozornému čtenáři napovídá i to, že Togo tyto dvě vnímá jako velmi podobné, „jako jednu jedinou bytost“...

Skutečný Togo prožil v Modré hvězdě řadu let a musím přiznat, že to byl opravdu výjimečný kluk. Bylo podobných více, ale v té době mohl být vzorem pro každého.

Epizoda s dětským domovem má zase základ v mé krátké práci s dětmi z tohoto zařízení.

To třeba Dakota, ta je namíchaná ze dvou postav, jedna je z Modré hvězdy a druhá dokonce jakási neznámá, kterou jsem vídal v autobuse. 

Takže některé osoby jsou víceméně smyšlené?

Jak se to vezme. Pro lepší čtivost se musí postavy více dramatizovat. Jenom opisovat z kronik, to by asi nebyla knížka.

Já se nechci a nemohu srovnávat s Boženou Němcovou, ale příkladem budiž třeba její Viktorka z Babičky. Byla to skutečná osoba, kterou autorka zromantizovala třeba i v jejím tragickém konci. Přitom skutečná Viktorka se dožila vysokého věku a dokonce přežila i Boženu Němcovou... Ale právě to je spisovatelství. A je na čtenáři, aby posoudil, jak dalece jsou postavy životné. Když mi před časem přišla od jedné neznámé čtenářky žádost o to, aby si mohla dopisovat s Píšťalkou, docela mne to překvapilo. Mohu říci, že příjemně.

Pro koho jsou tedy ty knihy určeny? Není to jenom skauting. Určitě to není určeno jen pro skauty. To si třeba myslí mnozí vydavatelé. Tohle lze brát i jako dívčí román, nebo i román pro kluky, kteří mají rádi dobrodružství. Je to také hodně o škole a problémech, které v ní dnes jsou. Hlavně to je o dětech. Normálních, českých dětech. Vím, že si to oblíbili čtenáři kolem deseti let, ale i mnoho dospělých. Setkal jsem se ale s jedním učitelem, který řekl, že to nemůže číst, protože o skautingu toho moc neví. To by mě rozesmálo, kdyby to nebylo tak smutné. Právě učitelé by o tom vědět měli, ne?

 

Jak dlouho jsi ten cyklus psal?

Sám jsem překvapen, že tohle je unikátní svým rozsahem – v těch pěti dílech to je obsahově největší román v české skautské literatuře. Jeho rozsah zavinila vlastně liknavost vydavatelů. Vždycky když to někde zůstalo ležet, pustil jsem se zatím do dalších pokračování. Potom už toho bylo tolik, že se to báli vydat...

Báli?

U některých vydavatelů, kteří vůbec projevili zájem, to leželo kolik let v šuplíku a asi si to ani nepřečetli. Ostatně s tímto už měl problémy i Jestřáb...

Dneska si vydavatel, pokud vůbec má představu, že existují skautské knihy, vybaví jenom Foglara. Skautskou knihu si většinou představí, že to je něco jako prvorepubliková klasika – Čemus, Šubert. Tam vždycky pár kluků jede pod stan, chytí pytláka a je konec. Nechápou, že skautská kniha může být i ze současnosti.

Dnešní vydavatelé mají zájem jen o knihy, o kterých si myslí, že na nich zbohatnou. Ale o kvalitu obsahu se vůbec nezajímají. Hlavně, když tam budou módní čarodějové, nějaká ta říše zla a aby se tam létalo na košťatech...

Tyhle zkušenosti mne vedly k tomu, že jsem knihy vydal zatím v malém nákladu sám, abych uspokojil aspoň ty čtenáře, kteří mne už roky uhánějí o pokračování.

Příběh Hvězdičky nebudeme prozrazovat, ale přesto – počítáš po otevřeném konci zatím posledního pátého dílu o napsání dalšího pokračování? A kdy se na tuto knihu můžeme těšit?

Mohu říci, že něco už delší čas nosím v hlavě, zatím, mi ale chybí ústřední linie děje. Skoro všechno už v těch knihách bylo. Ale být ještě nějaký čas s těmi postavami mne láká. Já jednu knihu píšu tak sedm – osm měsíců, pak už následuje radostnější práce, ilustrování... Nebudu předbíhat. Uvidíme... Děkuji za rozhovor. Ale ještě na závěr – kde se dají knihy sehnat? V prodejnách nejsou... To je možné zatím jen u nás. Právě chystáme dotisk a zájemci si budou moci vybrat variantu vázanou v lamino deskách, nebo levnější v měkké vazbě. Knihy prodáváme jen za výrobní náklady, tedy bez jakéhokoli zisku.

 

Podrobnosti o nich jsou na internetu. Stačí zadat do vyhledávače: Knihy o Modré hvězdě / facebook.

A objednat je lze elektronicky na adrese modrahvezda@centrum.cz, nebo poštou: Mirko Juna. 514 01 Jilemnice 106.

 

Rozhovor s Mirko Junou – Mikym

připravil Milan Legát – Kaštan.