Poselství starších
Skaut, který se stal spisovatelem
Mgr. Mirko Juna – Miky
dlouholetý vůdce Modré hvězdy
Co mi dal skauting…
Když jsem byl požádán, abych napsal něco pro tuto stránku, dost jsem váhal o čem vlastně psát? Tolik by se toho mělo říci. A ta stránka je tak malá...
Myslím, že spoustu svých myšlenek a zážitků ze skautování jsem vložil do svých pěti knížek o Modré hvězdě. Ale o tom se už dočtete na jiné stránce dnešního výtisku Peřeje.
Tak třeba co mi daly roky s Modrou hvězdou? Když pominu ty spousty problémů a zodpovědnosti (což přináší každá poctivě prováděná činnost s dětmi), tak nejvíc snad to, že jsme spolu poznali takřka celou republiku i kus zahraničí. Objevili jsme spousty zajímavých míst, která jiní nepoznají. Za těch 40 roků, prožitých s Modrou hvězdou, to bylo přes 70 táborů. Také jsme nachodili na výpravách na 25.000 kilometrů. To by byla asi čtyřikrát cesta od pramene Amazonky k jejímu ústí... Že by se tady splnil můj klukovský sen o cestě do Jižní Ameriky?
Chtěl jsem tehdy také projít podél části toku Labe, kde jsem tušil spoustu zajímavého. I to jsem si několikrát splnil. Díky skautingu.
Chtěl jsem si zahrát ve filmu – takové ty dětské představy... I to se mi splnilo, ačkoliv jsem si ty filmy musel sám natočit.
Moc jsem toužil napsat knihu a sám si ji ilustrovat. Také to se splnilo – díky skautingu.
Ale byly to i obyčejné věci. Naučil jsem se vařit. Jeden čas jsem dokonce na puťáky jezdil hlavně proto, že jsem tam dohlížel na to, co děti vařily, a to mne bavilo.
Hlavně mi však uspokojení přinášelo to, že jsem díky skautingu získal spousty přátel. A také jsem mohl pomáhat druhým, starat se o ně, bdít nad jejich spánkem. Teprve po letech jsem se pochopil malbu amerického malíře Normana Rockwella „Skautský vůdce“. Zamyšlený muž stojí pod hvězdnou oblohou u dohasínajícího ohně. Za ním ve stanech pokojně odpočívají jeho svěřenci. Ano, tohle je přece ten Foglarův Rikitan, i Tapin. Tohle byl i můj vzor. Tenhle pocit byl právě tím, za co člověk musí obětovat třeba svoje pohodlí, svoje soukromí, svůj majetek.
Někdy jsem, přiznám se, i zapochyboval. To když jsme jednou usínali v jeskyni, místo polštáře pod hlavou podložené boty, nebo když jsme v deštivé noci našli po dlouhém trmácení mokrým lesem stodolu s trochou suché slámy. „Normální lidé“ v tu dobu byli dávno v peřinách. Ne – o tomhle člověk v dané chvíli nesmí přemýšlet. A po každé noci přišlo ráno. Seděli jsme na skále a na růžové východní obloze se vykulilo zářivé slunce. Tam končily trable a zase začínalo to krásné. A na každém záleží, co si ze své cesty odnáší. Tak vzhledem k tomu, kolik členů za ta desetiletí Modrou hvězdou prošlo, myslím, že si i oni některé věci natrvalo uložili ve své mysli.
A můj vzkaz pro Vás, Kotváky: Líbí se mi Váš oddíl i Vaše činnost. Žijte a važte si každého dne dětství, važte si svého členství v oddíle. Nejkrásnější doba života utíká velice rychle a člověk to ani nepostřehne a uvědomí si ji, až když je nenávratně za ním. Nezkracujte si ji tím, že budete toužit být dospělí. Není jim co závidět. Žijte tam, kam patříte. Vaše ať jsou co nejdéle ty prosluněné lesy, hvězdnaté oblohy i naše nádherné řeky.
Mirko Juna – Miky z Modré hvězdy