Typ na výpravu:
Asi nejkrásnějším místem na řece Sázavě je oblast mezi Světlou a Ledčí nad Sázavou. Právě tato města tvoří pomyslné hranice chráněné krajinné oblasti Stvořidla, která jsou ohraničena vlakovými zastávkami Vilémovice a Smrčná. V okolí se nachází mnoho zajímavých míst ke zhlédnutí. Ať už města Ledeč a Světlá nad Sázavou, nebo hrad Lipnice či známá Sluneční zátoka, v níž Jaroslav Foglar tábořil se svojí pražskou Dvojkou, o čemž napsal své Hochy od Bobří řeky.
| Ano, konečně jsem i já našel slavnou Sluneční zátoku. Kraj kolem ní už není zanedbaný, v létě ani liduprázdný, železnice i malá silnička tu také dávno fungují. Jinak ale v okolí za ty desítky let, které uběhly od chvíle, kdy tu na břehu Sázavy poprvé stanovaly chlapci z Jestřábova oddílu, přibylo jen pár chat a tábořišť. V roce 1997 tu byl Jaroslavu Foglarovi odhalen na okraji louky pamětní kámen. Ale řeka zůstala, les zůstal. Trvají i slunné dny a měsíční noci, za jakých hoši kdysi zpívali Píseň úplňku, jejíž tóny „letěly dolů do bílého kraje, přes Bobří řeku, po skalách vzhůru a usínaly někde tam nahoře v protějších stráních“. |  |
Je až neuvěřitelné, že i po osmdesáti letech si tohle místo stále zachovává svoje kouzlo a jedinečnou atmosféru.
Při sestupu do Sluneční zátoky dokonce potkávám dva táborníky ve skautských krojích a dáváme se krátce do řeči. Jako by přede mnou ožily stránky Foglarových knížek. Louku i teď po šesté hodině večer osvětluje večerní letní sluneční kotouč, který jako by tady ani nezapadal. Nad ohybem Sázavy projíždí Posázavský Pacifik a u břehu jsou ukotvené loďky. O kus dál táborníci chystají nějakou soutěž a večerní táborový oheň. Nechávám se od nich vyfotografovat u Jestřábova památníku a tuhle fotku hned řadím mezi své nejcennější. Nechce se mi domů, nejraději bych tady zůstal, třeba navždy. (z blogu neznámého autora)
 |
Nejlepším spojením je známý Posázavský pacifik, na který nasednete ve Světlé nad Sázavou. Ta leží na trati Praha- Havlíčkův Brod - Brno. Samotným pacifikem se dostanete až na Stvořidla, ale z vlastní zkušenosti doporučuji vystoupit již o zastávku dříve (Smrčná) a celý úsek řeky si projít "po svých". |
Anebo pokud se řadíte mezi vodáky, není nic jednoduššího, než dostat se tam po řece, i když se splavností v letním období to nebude asi moc růžové. Pro vodáky je zde velmi dobře známý nejnáročnější a nejkrásnější úsek Sázavy – téměř čtyřkilometrové peřeje Stvořidla, které dosahují obtížnosti VW II s četnými kamennými prahy a žulovými balvany. A jak Stvořidla vznikla?
|
Pověst o Stvořidlech Zámožný, ale líný sedlák z Rejčkova jednou při orání pole poslal práci k čertu a lehl si na mez. Když se probudil, bylo pole zorané a před sedlákem stál čert. Hlásil se k němu do služby pod podmínkou, že si po deseti letech vezme jeho duši. Líný sedlák souhlasil a čertu se upsal. Čas uplynul jako voda v Sázavě a sedlákovi se do pekla nechtělo. Jeho žena tedy celé stavení vykropila svěcenou vodou, aby čert na něj nemohl. Čert se rozhodl zničit sedlákovi alespoň pozemky. |
 |
Zaletěl k Žebrákovu do lomu, naplnil pytel velikými žulovými balvany a letěl s ním k Rejčkovu. Nebyl ještě ani u řeky, když ve smrčenském mlýně zakokrhal kohout, čímž čertovi začalo ubývat sil. Postupně usypával z pytle kamení, takže kudy letěl, tam zůstávaly ležet větší či menší balvany. Tak prý vznikla Stvořidla…
Za první skupinou prahů se řeka teprve odvázala. „Ber!“ ječeli kormidelníci, leželi na pádlech a letěli řekou zprava doleva, „teď píchni!“ přeskakovaly jim hlasy a hákové rvali přídě do pravého úhlu s proudem, aby se vyhnuli balvanům. Lodě padaly z přírodních schodišť do zpěněných zabaláků.
Ivan se držel těsně před Kenym, pojednou se ztratil. Objevil se o značný kus dole, skočil z prahu vyššího než metr. Kenyho loď se naklonila, proletěla mezi skalami a skočila dolů. Lucii udeřila vlna do břicha.
V mohutném záběru zaklínil Keny pádlo mezi kameny. Náraz mu ho vyrval z ruky. Loď se stala neovladatelnou a pádlo ji předjelo. Tenkrát si Keny uvědomil, jak Křižák nahoře nabádal ke klidu. Odkašlal si a nesměle prohodil: „Lucinko, mně snad - uplavalo pádlo.“
„U ďasa!“ vykřikla Lucinka a vrhla se do vln. Stačila pádlo ještě chytit, hodit do lodi, zachytila se zádi, loď ji strhla. Řítili se dlouhým pěnivým jazykem…
(Zdeněk Šmíd: Proč bychom se netopili)