Poselství starších:
Skaut, který se podílel na obnově Junáka v Plzni
Ing. Petr Náhlík - Vokoun
náměstek primátora města Plzně
Dvacet let od listopadu 1989
V naší zemi byl Junák zakázán třikrát – jednou fašisty a dvakrát komunisty – ale vždy jako bájný pták Fénix vstal z popela. Naposled byl obnoven na setkání v knihovně hlavního města Prahy 2.12.1989. U nás v Plzni byl obnoven 7.12.1989 - v klubovně vodáckého oddílu Kotva!!!
Na začátku mého vzpomínání je kartička z posledního skautského tábora v roce 1970, na kterém jsem složil svůj slib. Na kartě je linoryt skautského tábora a nápis: „Nezapomeň – Slib – Heslo – Zákon“. Budu pokračovat trochu pateticky, ale to k 20. výročí pádu komunistického režimu patří. Už v roce 1918 ve slibu všichni skauti slibovali na svou čest: „...milovati vlast svou, Republiku československou a sloužiti jí věrně v každé době…“
Hned po táborech v roce 1970 byl Junák zakázán a ihned nám komunisty podporovaní pionýři a svazáci sebrali námi zbudovanou klubovnu v Českém údolí. O pár let později mě titíž komunisté „nedoporučili“ k přijetí na střední školu pro to, že máma byla v letech 1968 -70 skautskou vedoucí. Šel jsem se učit zedníkem a až po roce - již jako „dělnický kádr“ jsem se na stavební průmyslovku dostal; začátek na „učňáku“ mi nakonec pomohl i k přijetí na ČVUT.
Po rodinné skautské výchově a po pár střetech s režimem jsem se od roku 1980 spolu se Strunkou (dnes mojí ženou) dal do vydávání časopisů (10 kopií na psacím stroji) s tvorbou našich přátel. Na jaře 1982, jsme po „podání vysvětlení“ na StB ukončili vydávání časopisu a začali pořádat neoficiální výstavy výtvarníků při folkových koncertech v Plzni na Bílé Hoře. Místo časopisu jsme v samizdatu vydávali knihy a sborníky tehdy zakázaných spisovatelů a písničkářů. …Vydali jsme leccos - od Žalmana a Wabi Ryvoly přes Otu Pavla až k Václavu Havlovi – např. v roce 1983 jsme vydali sborník 50 povídek J. Foglara pod názvem „Jestřábe to bude príma“ a v roce 1987 sborník ke stému výročí narození sušického rodáka Miloše Seiferta, zakladatele českého woodcraftu. Nemá smysl abych se zabýval celým obdobím „husákovské normalizace“, to už popsali jiní a lépe. Od samizdatu nebylo daleko k bytovým seminářům, soukromým výstavám, koncertům a ke vzniku kulturních či ekologických nezávislých iniciativ a na konci 80. let i politických hnutí.
Když jsem se v roce 1987 vrátil z vojny byla jiná doba – místo průklepáku a kopíráku se dal k šíření svobodných myšlenek sehnat cyklostyl a později se ve škodovce dalo „načerno“ dostat i ke kopírce či dokonce maloofsetu. V Praze začaly veřejné protesty proti režimu – zažil jsem od roku 1988 mnohokrát na vlastní kůži pendreky, vodní děla i výslechy komunistické Veřejné bezpečnosti – ať již při oslavě 70. výročí vzniku republiky 28. října na Václaváku nebo o „Palachově týdnu“ na Václaváku v lednu ´89.
Na 6.5.´89 jsme s přáteli svolali první demonstraci v Plzni - k pomníku na náměstí Míru – jako vzpomínku na osvobození Plzně armádou USA. Další demonstraci v Plzni jsme svolali na 21. 8.´89 – jako protest proti sovětské okupaci. Já ale 21.srpen, po zásahu StB, strávil na mimořádném měsíčním vojenském cvičení v Orlických horách. Další demonstrace jsme spolu s přáteli z Karlových Var a Sušice svolali na 28.10.´89 nejen do Plzně, ale i do dalších měst… To už bylo ale na StB moc – a tak nás byla celá řada tzv. „předběžně zadržena“. Já jsem, spolu s dalším skautem, dnešním předsedou Konfederace politických vězňů v Plzni – ing. J. Cuhrou, oslavil vznik Československé republiky ve věznici Vykmanov. Po propuštění bylo jasné, že teď už mi StB nedá pokoj a s tímto pocitem jsem odjel s mojí ženou Strunkou do Prahy - na manifestaci k 50. výročí studentských protestů 17. listopadu 1939.
Ten, kdo zažil atmosféru na Albertově, Vyšehradu a poté v průvodu po vltavském nábřeží až na Národní třídu, na ni nikdy nezapomene, ale jen těžko se dá popsat. Zažil jsem vše z první ruky (atmosféru i pendreky) - stáli jsme jen pár metrů od čela průvodu - u Paláce Metro. Po esenbácké nakládačce v podloubí a po výslechu StB v Bartolomějské jsem v časných ranních hodinách skončil s bolestmi páteře v nemocnici na Karlově náměstí. Tam už nemělo smysl se tvářit, že nejsem „protistátní živel“, a tak jsem poskytl rozhovor švédské televizi, deníku Svobodné slovo, týdeníku Mladý svět atd. Po 14 dnech v nemocnici jsem se mohl díky „neschopence“ věnovat práci pro Občanské fórum v Plzni či vzniku skautského Tiskového a informačního střediska v Plzni
Co dodat po dvaceti letech?
Jste skauti a proto byste neměli nikdy zapomenout „Slib – Heslo – Zákon“ a také „…sloužiti své zemi věrně v každé době…“
Petr Náhlík – Vokoun,
náměstek primátora města Plzně